Vydavatelství Mladá fronta vydává knihu Náš současník Purkyně – Největší Čech?

Praha 23. srpna 2019 - Vydavatelství Mladá fronta, divize Medical Services ve spolupráci s ČLS JEP vydává k 150. výročí úmrtí Jana Evangelisty Purkyně publikaci s podtitulem Životaběh s dvaceti zastaveními. Kniha autora Jaroslava Hořejšího a ilustrátora Tomáše Chluda je určena pro laickou veřejnost s cílem popularizovat dílo J. E. Purkyně, medicínu a přírodní vědy zejména u mladé generace. Publikace je vhodná i pro školní výuku.

Tato publikace vychází z obsáhlé monografie „Jan Evangelista Purkyně a jeho význam pro současnou i budoucí medicínu“, kterou při příležitosti 230. výročí narození J. E. Purkyně vydala v roce 2017 ve vydavatelství Mladá fronta Česká lékařská společnost J. E. Purkyně.

V této zkrácené podobě je text určen převážně mladším čtenářům. Jeho autor Jaroslav Hořejší představuje Purkyňův život a dvacet zastavení u jeho nejvýznamnějších vědeckých aktivit a objevů a vyjadřuje naději, že v Purkyněm studenti objeví zajímavý vzor. Kdyby tento největší český vědec 19. století, a možná i největší český vědec vůbec, učinil své objevy dnes, dostal by za ně několik Nobelových cen. Jeho renesanční osobnost je srovnatelná snad jen s Janem Amosem Komenským.

Dnešní wikipedie uvádí, že Jan Evangelista Purkyně byl český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof. Byl zcela jistě největší český vědec 19. století a možná i největší český vědec vůbec. Ostatní uvedené atributy jsou nesrovnatelně méně významné, byl především biologem.

Purkyně zásadním způsobem ovlivnil vývoj medicíny a přírodních věd. Purkyňovo jméno zaslechne každý školák ve světě a lékaři a lidé se zdravotnickým vzděláním z celého světa znají i řadu podrobností. Kdyby své objevy učinil nyní, dostal by za ně několik Nobelových cen. On za své objevy dostal státní ocenění rakouská i pruská a na konci života byl povýšen do šlechtického stavu. Vedle své vědecké činnosti byl i velkým českým vlastencem a politikem. Jeho pohřeb na vyšehradském Slavíně byl slavnou událostí druhé poloviny 19. století.

Největší lékařské objevy
Purkyňovy obrázky (odrazy na lomných plochách oka), Purkyňův následný obraz po odeznění světelného podnětu,
Purkyňův fenomén – změna poměrné světlosti barevných ploch při slabém osvětlení, resp. adaptaci oka na tmu,
Purkyňova figura na očním pozadí (zobrazení cév vycházejících z papily zrakového nervu), Purkyňova srdeční vlákna -převodního systému myokardu, Purkyňova protoplazma, Purkyňův osový válec v nervových vláknech (později axon), Purkyňovy buňky v mozečku, Purkyňův zákon závrati, Purkyňův zárodečný měchýřek v ptačím vejci jako jádro vaječné buňky, Purkyňův rezonanční prostor, v němž vzniká základní hrtanový hlas,
Purkyňův kinesiskop znázorňující zdánlivý pohyb,
Purkyňovy kožní lišty jako základ daktyloskopie.

K dalším hlavním objevům Jana Evangelisty Purkyně patří také zrnéčková (buněčná) skladba žláz s vnitřní sekrecí a jiných žláz, skladba kůže, kostí, chrupavky, zubů, žaludeční sliznice, nervové tkáně, tepen a žil.

Jan Evangelista Purkyně se v anketě Největší Čech umístil na 40. místě mezi Alfonsem Muchou a Pavlem Nedvědem. V kontrastu s jeho zásluhami je to na první pohled divné. Česká republika se ale ve výzkumu tzv. zdravotní gramotnosti umístila na jednom z posledních míst v Evropské unii. Lidé málo vědí o zdraví, vzniku a prevenci nemocí, natož o historii medicíny. Připomínání osobnosti Jana Evangelisty Purkyně je proto i dnes významné a jeho život je stále předmětem bádání a připomínání.

Podíváme-li se do googlu, je odkazů na JEP kolem 3 100 000 (více než Jaromír Jágr či Bedřich Smetana, asi 4x méně než Antonín Dvořák či Václav Havel). Jana Evangelistu Purkyně zná tedy celý svět, i když lidem žijícím před více než 150 lety se do nových medií hůře proniká. V této souvislosti lze připomenout jeden jeho citát: „Já jsem ovšem ledacos vynašel, ale s tou nesmrtelností jména se to nesmí brát doslovně. Možná, že za sto let málokdo bude vědět, co jest Purkyně. Ale to nevadí. My také nevíme, kdo vynašel pluh, a přece pluh koná službu celému člověčenstvu. Věc tedy zůstává, a to je to hlavní. Má věc snad bude sloužit i těm, kteří nebudou znáti ani moje jméno. A to stačí.“

Jan Evangelista Purkyně v mnohém předvídal budoucnost medicíny. Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně si proto dovoluje připomenout při 150. výročí úmrtí osobnost Jana Evangelisty Purkyně podrobněji.

Připomenutí základních životopisných dat JEP

doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.

V červenci tohoto roku si připomínáme 150 let výročí od smrti J. E. Purkyně, patrně nejvýznamnějšího češkého vědce 19. století s mezinárodním významem. Po studiu medicíny v Praze nenašel místo na univerzitách tehdejšího Rakouska, přijal místo ve Vratislavi, ležícího tehdy v Prusku v roce 1823. Na tamní univerzitě prožil 27 let plných nových objevů ve všech oborech medicíny. Dodnes nacházíme v lékařské literatuře celého světa pojmy jako Purkyňovy buňky v mozečku, Purkyňova vlákna v srdci a desítky dalších.

Ohlasy jeho objevů dokazují jeho jmenování členem evropských vědeckých společností a akademií a univerzit, z nichž nejcennější bylo jeho zvolení členem Francouzské akademie věd. Během svého pobytu ve Vratislavi nalezl i svou manželku Julii, ve šťastném manželství se narodili synové Karel - významný český malíř a botanik Emanuel. V roce 1850 se Purkyněmu splnila jeho touha vrátit se do Prahy. Jako profesor fyziologie svou činnost dělí mezi vědu a veřejné působení. Působí v Národním muzeu, České matici, iniciuje založení Spolku českých lékařů, je zvolen poslancem českého sněmu. Má vřelý vztah k umění, k hudbě a literatuře. Překládá z cizích jazyků, píše verše. Byl vědcem, v jehož tvůrčí mysli stále tryskaly nové nápady a je tak příkladem badatele, který ukazuje význam prolínání nadání uměleckého s vědeckým, jež je úspěšným předpokladem překonání známých faktů novými objevy.

Jan Evangelista Purkyně, časopis Živa a přírodní vědy

prof. RNDr. Pavel Kovář, CSc., Katedra botaniky PřF UK, Benátská 2, 128 01 Praha 2

Jan Evangelista Purkyně - pravděpodobně osobnost v naší vědě s nejširším oborovým rozsahem co do vlivu na přírodní a lékařské vědy. Učebnicově znám je dlouhý přehled jeho badatelských objevů nebo instrumentálních vynálezů. Několik příkladů experimentální biologie, nejčastěji fyziologie: studium následků pokusného poranění mozku a mozečku (1824-26), autoexperimenty z fyziologické farmakologie (sám na sobě testoval účinky různého dávkování např. hub nebo rostlin - rulíku, náprstníku, psychotrie ap. (1820-29), embryologie - objev jádra vaječné buňky a podrobného fázování ovulace resp. změn při postupu slepičího vejce vejcovodem (1825-30), tzv. ústrojnost rostlin - srovnávacím studiem odhalená existence základních strukturních typů buněk charakterizujících druhy a rody rostlin (1928-30), mikroskopická skladba živočišných tkání - základy neurologie aj. odvětví (1832-45) nebo vysvětlení řasinkového pohybu (1833-36). Další objevy na pomezí biologie a medicíny, každý z nich provázen inovacemi v instrumentální technice.

Méně známé skutečnosti

JEP kromě promýšlení originálně koncipovaných experimentů (včetně těch na sobě samém) a technik rozvíjení svébytné „naturfilosofie“ („živá individualita Země“), v níž najdeme předstupně či analogie soudobého konceptu Gaia (Lovelock, Margulisová).

JEP cílí své oborové směřování jak do hloubky, tak do šíře; přírodověda s přesahy do literární tvorby, výchovy a osvěty v intencích národního pozvednutí. Čerpal od enormního počtu kontaktů od mladého věku po stáří (Ilg, Rottenberger, Fritz, Goethe, Schiller, Jungmann, Hildprandt, bratři Preslové, rodiny Čelakovských a Fričových, bratři Mánesové, B. Němcová, V. Náprstek atd.).

JEP nejenže experimentoval v laboratoři, ale rád cestoval a přitom využíval své výborné pozorovací schopnosti v terénu (patrný vliv na oba syny, z nichž Karel se stal malířem a Emanuel jedním ze zakladatelů pozdějšího oboru geobotanika, s aplikacemi především v lesnictví a bioklimatologii): viz JEP pěší cesta domů ze studií r. 1807 (Litomyšl, Vysoké Mýto, Přelouč, Praha, Radovesice, Libochovice) nebo „botanický výlet“, kdy zapomněl na syny zamčené v pokoji, odešel a vrátil se za dva týdny z Krkonoš (1845).

JEP je zakladatelem akvaristiky v Čechách (v r. 1857 zřídil pro Fyziologický ústav v Praze veřejně přístupné akvárium). JEP po návratu z polské Vratislavi do Čech založil nové periodikum v českém jazyce - Živu, která začala jako „časopis přírodnický“ vycházet v lednu 1853 nákladem Matice české. Nejen, že obsah byl určen k přírodovědecké výchově a osvětě v národním měřítku, ale zároveň kladl důraz na originalitu příspěvků (důkaz kreativity českých vzdělanců a schopnost českého jazyka zveřejňovat i nejednoduchá odborná témata).

Časopis vychází dodnes (6x do roka) a zahrnuje veškerou tematickou šíři biologických oborů s přesahy do příbuzných či souvisejících disciplín. Uděluje několik cen za každoroční nejlepší texty v ročníku v různých věkových kategoriích. Nejprestižnější je Cena J. E. Purkyně. Živa rovněž pořádá výstavy svých autorů, ilustrátorů-výtvarníků nebo fotografů v prostorách Literární kavárny nakladatelství Academia ve Wiehlově domě v Praze, příp. i jinde.